Europoslanec Farský pro Blesk: Trumpovo vítězství znamená zchudnutí Evropy

Jaká byla v Bruselu první reakce na znovuzvolení Trumpa – překvapení, šok, obavy?

Myslím, že se s tím tak trochu počítalo. Osobně jsem si také myslel, že zvítězí, byť to nebylo moje přání. Už před volbami existovala tzv. Trump Task Force – která dávala dohromady dopady jeho případného vítězství. Brusel se na Trumpovo vítězství připravoval. Evropská komise začala pracovat na posílení evropské obrany, zřídila portfolio pro mezinárodní partnerství, což je nový přístup zaměřený na Jižní Ameriku, Afriku a Asii. Ale bylo patrné, že současný evropský establishment by preferoval jiného partnera, např. Kamalu Harrisovou.

Bude to mít na Evropu velký vliv?

Výsledek amerických voleb Evropu ovlivňuje dost zásadně, až bych skoro řekl, a to je trošku smutné, že možná víc než výsledek evropských voleb. To bych byl hrozně rád, kdyby se do budoucna změnilo. Je to ale doklad toho, že jsme pořád druzí a vlastně to svým způsobem i respektujeme. To je role, kterou jsme si tak trochu vybrali dobrovolně. Evropa se bude teď muset spojit. Ono nám totiž nic jiného nezbude.

Takže to bude pro Evropany trochu šok?

Krátkodobě je to pro Evropu určitě rána. Znamená to zchudnutí a větší výdaje, zejména na obranu. Někteří se z jeho vítězství radují, což vlastně nechápu. Nevnímají, že to znamená méně zakázek pro evropské firmy a více výdajů na americké zbraně. Dlouhodobě to však Evropě může prospět, donutí nás to více spolupracovat a stát se soběstačnějšími.

Už jste obranu zmiňoval, ale Trump už před volbami varoval, že nebudete bránit státy NATO, které dávají jen 2% HDP na obranu…

Trump jasně deklaroval, že Evropa musí přispívat více na svou obranu. To znamená větší investice do obrany a zbrojního průmyslu. Problém je, že dnes většina obranných výdajů z Evropy směřuje mimo ni, hlavně do USA. Trump je transakční politik, on to dobře ví. Když ty 2 % budeme utrácet za výrobky amerických firem, tak si myslím, že to uzná, než kdybychom to utráceli všechno v Evropě. Pokud bychom to ale investovali chytře a budovali vlastní zbrojní kapacity, mohli bychom z toho těžit ekonomicky i bezpečnostně.

Jak se tedy může Evropa připravit?

Musí posílit svou akceschopnost a obranu. Je nutné snížit závislost na Americe, investovat do výzkumu, vývoje a výroby zbraní přímo v Evropě. Také bychom měli lépe koordinovat nákupy a výdaje, aby byly efektivní. To je výzva, ale také příležitost pro evropský průmysl a spolupráci. Byl bych rád, kdybychom vedle amerického pilíře NATO měli vedle něj i evropský pilíř, aby Aliance stála na dvou nohách, ne na jedné jako dnes. Realita taková není, ale to, že k ní musíme směřovat, je evidentní – nezbývá nám z bezpečnostních důvodů ani z ekonomických důvodů nic jiného. A Evropa se z krizí vždy dokázala poučit a stát se silnější – věřím, že to tak bude i teď.

Ptám se i kvůli Trumpově přístupu k Ukrajině, který budí mezi Evropany obavy…

Trump může Evropu ještě více zatlačit do situace, kdy bude muset převzít odpovědnost za Ukrajinu. On už dříve avizoval, že americká podpora Ukrajině není samozřejmostí. Může říct: ‚My řešíme Čínu, vy si vyřešte Ukrajinu.‘ To by znamenalo, že Evropa ponese většinu finančních a logistických nákladů, což bude pro státy EU velká zkouška. Pokud chceme být pro Ukrajinu spolehlivým partnerem, musíme zefektivnit naši podporu – třeba zrušit nesmyslná omezení, která Ukrajincům brání efektivně používat dodané zbraně.

K té soběstačnosti obranného průmyslu dojdeme dle vás jak?

Evropa musí jít cestou koncentrace a výzkumu. Dnes máme 178 zbrojních systémů, zatímco USA mají jen 30. To ukazuje, jak jsme neefektivní. Pokud chceme být konkurenceschopní, musíme spojit síly, investovat do vývoje a přestat záviset na nákupech odjinud. Inspirací může být třeba projekt Airbus, který původně vznikl jako evropská odpověď na Boeing. Trvalo to 50 let, ale dnes je Airbus světovým lídrem a Boeing snad i předčil. Stejný přístup potřebujeme u obranných technologií.

Vy už jste to zmiňoval, ale je tedy Trump pro EU určitou krizí?

Evropa stojí na křižovatce. Buď se sjednotíme a posílíme naši roli jako globální hráč, nebo se rozejdeme do národních států a staneme se jen kořistí pro velmoci, které si nás rozeberou podle svých zájmů. Věřím, že máme potenciál stát se soběstačnou a prosperující velmocí, ale vyžaduje to odvahu ke spolupráci.

Jakou roli v tomhle všem sehraje nová Evropská komise a její staronová šéfka? Mohla by být s určitou nadsázkou „novou“ Angelou Merkelovou?

Ursula von der Leyenová má podle mě šanci stát se mnohem výraznější hráčkou, než se původně čekalo. Končí Olaf Scholz a Německo bylo pod jeho vedením přešlapující a nic moc jako silného lídra v sobě nemělo. Macron čelí ve Francii politické krizi a za zhruba dva roky mu končí prezidentství. Takže von der Leyenová nemá v současnosti zas tak výraznou konkurenci.

Tradičně ty tažné síly Evropské unie byly Německo, Francie a Velká Británie, která tam teď samozřejmě už není. Tehdy nebylo moc mocenského prostoru pro předsedu Evropské komise. Dneska ho je tam možná víc, než by si ti tradiční lídři možná přáli. To dává prostor Komisi a von der Leyenová může tuto roli plně využít.

Co třeba polský premiér Tusk?

Ten určitě bude mít obrovskou sílu a bude do toho dění promlouvat dost výrazně. Může být jedním z těch velkých Evropanů. Poláci, dle toho, jak se k tomu staví, tak trochu vojensky nahrazují Ameriku v Evropě. Budou mít velkou armádu a zároveň říkají, že tu armádu jsou schopni v uvozovkách půjčovat a poskytovat, že jsou schopni se postarat i o další státy.

Připravují se dennodenně na to, že na ně může Rusko zaútočit, dávají už snad přes 4 % HDP do obrany, což je víc než Američani – ne samozřejmě v absolutních částkách. Zároveň nakupují velice strategicky, hodně od Ameriky, ale i od Korejců. A mají silný svůj vlastní zbrojařský průmysl. Takže Tusk tu ambici má, určitě do toho bude hodně promlouvat. Ale nemyslím si, že jsou ho Francouzi a Němci úplně schopni přijmout. Bude na to těžko narážet.

Nedávno došlo k tzv. grilování nových eurokomisařů, mj. i Jozefa Síkely. Co to vlastně je?

Každý kandidát musí předstoupit před Evropský parlament, představit svou vizi a odpovídat na otázky od europoslanců – často velmi tvrdé. Pokud vím, tak třeba Jozefa Síkely se ptali čeští poslanci Ondřej Kolář nebo Jaroslava Pokorná Jermanová. Je to tříhodinová zkouška, kde se ukazuje nejen odbornost, ale i schopnost argumentovat a čelit tlaku – proto se tomu říká grilování. Umožňuje to evropským poslancům, které zvolili občané EU, vidět, jaký má komisař přístup, a také ho později kontrolovat, jestli plní své sliby.

Je to demokratický prvek, který je v evropském systému velmi cenný. Něco jako vyslovování důvěry vládě v české Sněmovně. U nás griloval ministry s chutí Miloš Zeman. Zval si je na hodinu na Hrad a zkoušel, jestli to zvládají. Tady to grilování není v rukou jednotlivce, ale celého parlamentu, protože musí na konci kandidáty schválit. Tentokrát to je dost možné, že všichni kandidáti projdou napoprvé.

Jak se při grilování osvědčil Jozef Síkela? Vy určitě řeknete, že dobře, jelikož jste spolustraníci. Ale zkuste to nějak neutrálně zhodnotit. Mluvilo se o tom, že velmi dobře odpovídal na otázky ohledně obchodu, ale že více tápal třeba v těch migračních věcech.

Bylo vidět, že začátku byl trochu nervózní – což je pochopitelné, protože ta atmosféra je velmi stresující. U něj to bylo poměrně zajímavé, protože já ho znám jako takového velmi vyrovnaného, sebevědomého a vtipného kolegu. Tady u něj ta nervozita byla vidět, což není prostě časté. Postupem času ale získal jistotu a nakonec grilování zvládl. Obzvlášť silný byl v tématech, která se týkají investic, financí a strategie. Kombinoval zkušenosti z byznysu s vizí pro Evropu, což udělalo, myslím, dojem. Některé těžší otázky, například na lidská práva, ale spíše obratně obešel – což byla v dané chvíli asi nejbezpečnější odpověď.

Není přece jen mezinárodní partnerství trochu zklamání? Mluvilo se o energetice, obchodu…

Na začátku to vypadalo jako překvapení – mnozí nevěděli, co přesně vlastně portfolio mezinárodního partnerství je. Když se ale podíváte hlouběji, je to klíčová oblast. Evropa potřebuje posílit spolupráci se zeměmi v Jižní Americe, Africe a Asii, nejen kvůli zdrojům, jako je lithium nebo měď, ale také proto, aby vytvořila stabilní podmínky v regionech, odkud pramení migrace.

Síkela má v tomhle portfoliu obrovský potenciál, protože dokáže nabídnout pragmatický přístup, který nevnucuje rozvojovou pomoc, ale staví na rovnocenném partnerství. Proto se to tak také jmenuje – partnerství, není to rozvojová pomoc. Není tam cítit nějaká nadřazenost, což u afrických zemí třeba u Ruska nebo Číny je. Evropská unie tam chce teď více vstoupit a jednat jako partner s partnerem.

Je podle vás Síkela připraven tuto roli zvládnout?

Má na to předpoklady. Jeho zkušenosti z byznysu mu dávají výhodu v oblasti investic a strategického plánování. Evropa potřebuje někoho, kdo rozumí nejen číslům, ale i diplomatickým vztahům. Pokud se mu podaří využít potenciál svého portfolia, může to být jedna z klíčových pozic, která ovlivní budoucnost Evropské unie. Záleží na tom, jak dokáže skloubit politické a strategické cíle s praktickou realizací. Věřím, že uspěje.

Jeho role může být zásadní, pokud dokáže prosadit dlouhodobě udržitelnou spolupráci s klíčovými regiony mimo Evropu. Evropa si nemůže dovolit dál ignorovat strategická území, kde už dnes dominují Rusko a Čína. Pokud bude Síkela efektivní a prosadí reálné výsledky, jeho portfolio se může stát jedním z klíčových pilířů budoucí evropské politiky.