Farský: Nerozumím lidem, kteří oslavují Trumpovo vítězství. Evropa i Česko na něj doplatí

Američané a vlastně i zbytek světa za sebou má ostře sledované prezidentské volby. Jak se vítězství Donalda Trumpa již na evropské scéně projevilo a jak se ještě projeví? Na co se máme připravit?

Je třeba si otevřeně říct, že krátkodobě budou lidé ztrácet práci. Předpokládám, že Trump naplní své sliby, takže ve chvíli, kdy skutečně zavede vysoká cla, bude evropské i české zboží hůře prodejné. Z mého pohledu ale není špatné, že se Evropa o sebe v oblasti obrany konečně začne starat, a tím pádem budeme muset dávat více financí na obranu. To nás čeká dlouhodobě. Podkladem byla i zpráva Maria Draghiho (italský expremiér, pozn. red.), jak co nejlépe posílit obrany a bezpečnost Evropy. V nové Evropské komisi máme i eurokomisaře pro obranu Andriuse Kubiliuse – člověka s výraznou historií a obrovskou politickou zkušeností, žádný slabý politik. Těžko bych hledal někoho lepšího, kdo by obranu měl mít na starost. Zároveň jsme se dohodli na novém šéfovi NATO Marku Ruttemu, který umí s Trumpem mluvit. Proběhl strategický výběr z hlediska jasného vztahu k Ukrajině, kdy se vysokou představitelkou unijní diplomacie stala Kaja Kallasová a náš Jozef Síkela má na starost mezinárodní partnerství. Jestli má Evropa fungovat a být silná, potřebuje být co možná nejvíce zajištěná a soběstačná.

Narážíte přímo na portfolio exministra Síkely.

My prostě musíme jít mimo Evropu, abychom měli zajištěné zdroje a možnosti získávat dostatek lithia, mědi nebo kobaltu – strategických surovin pro evropský průmysl. Evropa tedy podle mě stihla mnoho kroků, kterými se připravovala na to, že Trump může vyhrát. Ale i kdyby vyhrála Kamala Harrisová, tak se nestane nic jiného, i tak by Američané tlačili Evropu do samostatnosti. Ostatně už to říkal exprezident USA Barack Obama, není to nic nového. Američané dlouhodobě říkají, že pro ně je Rusko jako bouře nebo hurikán – přijde, odezní a zvládneme to. Ale Čína je pro ně spíš jako klimatická změna. Na mapě mají na jedné straně ji a na druhé tu bohatou Evropu, která vždycky čeká, zda jí Amerika přijde na pomoc. Jenže jim už dochází trpělivost a říkají nám: „Postavte se už na vlastní nohy. Rusko je primárně evropský problém, to musíte zvládnout a vyřešit sami, protože nám tu roste Čína.“

Čína v posledních deseti letech navýšila výdaje na zbrojení o 600, Rusko o 300 a Evropa jen o 20 procent. Stále nepřichází moment, kdy by to Evropa brala vážně, že se o sebe má postarat sama, když nastane nějaká potíž. Myslím, že jediná cesta je postavit evropský pilíř NATO od evropského obranného průmyslu přes zajištění zdrojů a lepší infrastrukturu, která bude propojená přes standardizaci systémů. Bez ohledu na to, jestli by byl prezidentem USA zvolen Trump nebo Harrisová. Pro mě jako Evropana ale bylo až nedůstojné, že větší vliv na budoucnost Evropy měla volba amerického prezidenta než volba Evropského parlamentu.

Není to ale na druhou stranu realita?

Já bych se tomu zcela nepoddával. Evropa má na to být srovnatelně silná s Amerikou. Je to jen o rozhodnutí, co budou naše priority. Jestli to nebude bezpečnost, tak všechny ostatní jsou až druhořadé. Podle mě jde o úplný základ a my se v otázce bezpečnosti pořád spoléháme na to, co udělají USA. Chápu, že Američanům dochází trpělivost, když se jim posmíváme za jejich zdravotní systém a sociální pojištění, přestože z hlediska obrany částečně žijeme na jejich účet.

Chápu, že Američanům dochází trpělivost, když se jim posmíváme za jejich zdravotní systém a sociální pojištění, přestože z hlediska obrany částečně žijeme na jejich účet.

Donald Trump v kampani sliboval, že vyjedná brzký konec války na Ukrajině. Vidíme, že 24 hodin od zvolení se nic nestalo. Nicméně, myslíte si, že může nějaké příměří skutečně vyjednat? A je v jeho rukách šance vyjednat dohodu, která bude pro Ukrajinu a Evropu přijatelná?

To jsou dvě těžké podmínky. Jsem životní optimista a když už jsou karty takto rozdány, nepřemýšlím, jak by mohly být rozdány jinak, ale jak to může fungovat. Vidím pozitivně, že jak je Trump nepředvídatelný pro své partnery, tak stejně i pro své oponenty. Umí být velmi nepříjemný. Demokratičtí politici vázaní hromadou informací a pravidly jsou čitelnější. Trump nikoliv. Když Bašár al-Asad (prezident Sýrie, pozn. red.) používal chemické zbraně proti svým obyvatelům, Trump dopředu řekl, že jestli to bude dělat, na Sýrii poletí rakety Tomahawk. A ony letěly. Nečekal roky na vyšetřování, jestli užití chemických zbraní byla nehoda. Místo toho k al-Asadovi mluvil jeho řečí. Druhým příkladem je situace, když nechal na letišti v Iráku zabít íránského generála Kásema Solejmáního. To prostě američtí prezidenti nedělají. Solejmání byl odpovědný za smrt mnoha Američanů a jeho zabitím Trump nastavil hranici a zkomplikoval odpor Íránců. Ani jeden z nich takový přístup – od amerického prezidenta – neočekával. A podobně nepředvídatelný je Trump i pro Vladimira Putina.

Bude to ale stačit na nějaké potenciální příměří?

Těžko odhaduji, co je přijatelný konec pro Trumpa, a kolik energie či investic je ochoten do něj vložit. Stejně tak jestli to bude přijatelné na jedné straně pro Ukrajinu, na druhou pro Rusko. Na prvním místě to bude právě Ukrajina, která musí dohodu uznat tak, že s ní budou schopni její občané žít a nebudou to brát jako zradu Západu. A přijmout to bude muset umět i Putin.

Jaká k tomu podle vás vede cesta?

Podle mě musíme v příštích měsících věnovat maximální možnou podporu Ukrajině, aby Putin tušil a ideálně věděl, že víc už nezíská a může jen ztrácet. Pak je totiž bude možnost uzavřít důstojný mír. Pokud si to Putin myslet nebude a bude mít za to, že dobyde další města, bude bojovat dál. Jsem proto rád, že některé západní země konečně zvedly limity na užití zbraní, za což jsme s kolegy europoslanci horovali už od srpna. Situace, kdy Rusové na Ukrajině bombardují nemocnice, elektrickou nebo tepelnou infrastrukturu, likvidují přehrady a Ukrajinci nemohou trefit ani ruské vojáky, i když na to mají zbraně. To musí být strašlivé.

Minulý týden jsem se bavil s ukrajinskou kulometčicí a popisovala mi, že díky svým dronům a informacím ví, kde se na ně Rusové připravují a formují, ale nemůžou na ně zaútočit, dokud nedoběhnou k jejich zákopům. Obrovský obdiv Ukrajincům, že to těch více než tisíc dní, skoro tři roky, dokáží zvládat. Ztrácíme tam nejen finance, ale i životy. Generace lidí bude válkou nesmírně poškozená, zůstane to v nich další desetiletí. A jestli zůstane i pachuť z toho, že Západ Ukrajincům moc nepomáhal, tak bych se nedivil, kdyby se s přispěním ruské hybridní války a dezinformací nasměrovali proti Evropě.

Na to konto se sluší zmínit, že dosluhující prezident USA Joe Biden nedávno přišel s povolením pro Kyjev použít americké rakety na ruském území. Přichází to však ještě včas?

Ale která z pomocí Ukrajině přišla včas? Všechny přišly pozdě a vždycky to bylo málo. Američané na začátku války nabídli ukrajinskému prezidentu Volodymyru Zelenskému odvoz z Kyjeva a on slavně vzkázal, že nepotřebuje odvoz, ale potřebuje munici. Kdyby tehdy z Kyjeva odjel, tak by podle mě obrana Ukrajiny padla. Němci pak uvažovali, že Ukrajincům pošlou helmy a vesty, čímž by si splnili historickou roli. Klobouk dolů před českou vládou, která od začátku bez omezení dávala Ukrajincům všechno, co mohla. Pomohla nám v tom i historická zkušenost, protože jsme poznali, co dokáže Rus. Pak se to posouvalo, Ukrajinci dostali i stíhačky F-16. Ale kdyby je měli před rokem, jak by se válka vyvíjela? Dlouho se čekalo i na rakety HIMARS a střely Javelin.